1. Pověst o zabitém židovi

Pod Javořinou je studánka, které se říká „ U Zabitého žida."

Snímek zachycuje pohled na místo pod Javořinou, které se jmenuje   "U  Zabitého žida" (Snímek zapůjčil Josef Kubela)

 

Snímek stejného místa z roku 2006 (Zlata Stolaříková)

 

O původu jména studánky vypravuje ve Strání tato pověst:

V Uherském Ostrohu žili dva bratři - židé. Jeden byl boháč, druhý chudák. Chudý žid často prosil bohatého bratra, aby mu nějak pomohl k slušnému živobytí. Boháč však chuďasa vždy vyhnal, a proto si chuďas umínil, že se bratrova bohatství zmocní lstí a násilím. Přidal se do družiny javořinských zbojníků a při příležitosti zavedl je do Ostroha, aby přepadli a oloupili jeho bratra.

Lup se jim podařil. Hůře však bylo s dělením o kořist. Když se zbojníci u studánky v rokli pod Javořinou dělili o zlato, nemohli se dohodnout. Žid chtěl mermomocí dostat bratrovy zlaté hodinky, ale ostatní mu je nechtěli dát. Ze zlosti jim začal žid vyhrožovat, že je vyzradí, když mu hodinky nedají. Toho se loupežníci zalekli a hleděli se žida zbavit. Když se šel napít vody do blízké studánky a sklonil se nad vodou, vrazili mu nůž do zad a zabili ho. Proto se dodnes říká té rokli a studánce „U Zabitého žida." Ve Strání se o tom zpívá píseň:

 

Ej, Javorinka šedá, ej, gdo pod tebe sedá?

Ej, uherští zbojníci, ej, co zabili žida.

Ej, jak ho zabíjali, ej, tak mu povídali:

Ej, nepojdeš, židáčku, ej, z Uher do Moravy.

Ej, prečo ťa, židáčku, ej, prčo ťa zabili?

Ej, pre jeden retázek, ej, pre jedny hodiny.

 

2. Lopeničtí zbojníci

V lopenických lesích se skrývali též zbojníci. Kradli dobytek v okolních vesnicích. V každé dědině měli zbojníci nějakého důvěrníka mezi usedlým obyvatelstvem, který je do chlévů vodil a radil jim. Ze Strání to prý byl jakýsi Haloda, přezviskem Jezák. I on se však nakonec se zbojníky nepohodl a oni ho zabili a hodili pod Mandlovým do hnoje.

 

3. O Jánošíkovi

Straňané chodívali často přes Javořinu a vápenské lesy do Staré Turé. Nosívali si tam ovčí vlnu, ze které si dávali hotovit sukno, nebo si sukno kupovali. Jednou prý šel jeden Straňan také do Staré Turé na sukno, ale měl málo peněz. V javořinských lesích se setkal s Jánošíkem, který se s ním dal hned do řeči. Vyptával se, kam jde a kolik má peněz. Když Jánošík viděl, že je to chudobný člověk, dal mu naměřit sukna od buku k buku, ale peněz nechtěl. Když se Straňan plný radosti vrátil domů, vyprávěl svým sousedům, co dostal. Tu se mezi sousedy ve Strání našel kterýsi, který se „ulakotil" a vydal se též jakoby do Staré Turé na nákup sukna. V javořinských lesích na označeném místě čekal na Jánošíka. Jánošík však hned při setkání poznal v něm lakomce a místo sukna dal mu naměřit pořádný výprask. Kromě toho mu Jánošíkovi kamarádi vzali všechny peníze, co měl a nohy mu podkovali podkůvkami, aby prý lépe domů utíkal.

 

4. O strašidle ve Strání

Jednou šel jeden Straňan do lesa koupit dřevo „za pět prstů". Jmenoval se Knotek. Bylo to někdy počátkem prosince, ale všude leželo plno sněhu. Šel za Losky, kde bylo dřevo v lese pěkně „v sáhách" narovnáno. Když přišel asi do polovice cesty, viděl proti sobě jít chlapa s dřívím na zádech. Knotek se s ním nechtěl setkat, aby ho nepoznal. Skrčil se za křoví a čekal, až chlap přejde. Ten chlap se však také zastavil, shodil dřevo a sedl si na ně. Už to chvíli trvalo a nikdo z nich se nehýbal. Knotek to už nemohl vydržet, a proto vstal a šel několik kroků vpřed. Totéž však udělal neznámý chlap a popošel vpřed proti Knotkovi. Knotek se znovu zastavil a chlap také. Ale nakonec se Knotek osmělil, vykročil a povídá:

„Ty jsi zloděj jako já, ať se tedy poznáme." A blížili se k sobě. Když došli až k sobě a měli vyhnout jeden druhému, najednou chlap zmizel i s dřívím. Knotka přepadl strach, otočil se a horempádem utíkal domů, sotva dechu popadaje. Strachem nepoznal ani svoje humno, běžel sousedovým. Pod návratím narazil hlavou na skřich s obilím a rozbil si čelo. Polomrtvý se konečně dohrabal až do světnice a padl obličejem na zem. Domácí ho dlouho nemohli vzpamatovat. Když se mu smysly vrátily, zařekl se, že už nikdy nepůjde do lesa krást dřevo.

/1.-4. pověst sepsal učitel František Burša v roce 1940 podle vyprávění 72 letého Knotka z č.373. Píseň k 1.pověsti doplnil kronikář./

 

5. O Rokosovi - čaroději

Na chalupě č.147 hospodařil odedávna rod Janigů. Kdysi tam „gazdoval" Janiga, zvaný přezviskem Rokos. Byl prý čaroděj a jasnovidec. Měl stádo 300 ovcí a velkého berana. Stádo se páslo na javořinských loukách za dozoru několika ovčáků. Beran Rokosův byl tak chytrý, že každý den přišel sám do dědiny ke gazdovi ovčákům pro oběd. Ovčákům přinesl oběd vždy v pořádku, ačkoli cesta trvala přes tři hodiny. Tak to dělal po dva roky. Jednou však nepřišel pro oběd beran, ale jeden z ovčáků. Jak vcházel do dveří, řekl mu Rokos:

„Pravda, beran je zabitý."

Ovčák přisvědčil a řekl, že berana zabili zbojníci Ličké ze slovenských kopanic. Rokos již na to nic neřekl a přichystal pro ostatní ovčáky oběd. Když ovčák s obědem odcházel, přikázal mu Rokos:

„Navštiv ty loupežníky a vyřiď jim, aby aspoň kůži z toho berana poslali zpět gazdovi Rokosovi ve Strání, a to nejpozději do příštího dne do mše svaté, nebo jinak bude ten, kdo berana ukradl, chodit čtvernožky."

Ovčák tedy šel k loupežníkům, ale oni nechtěli kůži vydat. Ovčák je upozornil, že Rokos to ví, že vaří berana ve dvou hrncích, znovu je vyzval, aby se přiznali, aby starý Lička kůži donesl včas do Strání, nebo že jinak ho Rokos očaruje a bude chodit čtvernožky. Lička výstrahy nedbal, přinesl kůži až druhý den v poledne a to už bylo pozdě. Za trest chodil čtvernožky jak ten „beran" až do 103 let, kdy ho smrt a utrpení vysvobodila. Rokos měl na Stanoviskách včelín s mnoha úly. Jednou seděl doma a povídá:

„Jeden Horněmčan krade včelám med. Teď vybral jeden úl a už jde do druhého. Ale počkejte, do třetího už nepůjde. Potrestám ho tak, že tam bude tři dny stát a držet med. Za tři dny se tam půjdete podívat!" A skutečně! Za tři dny ho tam našli ještě stát.

Rokos svým jasnovidectvím také zjistil, že na jeho zahradě je ukrytý poklad. Dal tedy na zahradě kopat a skutečně tam byl objeven kotel plný peněz. Když se jim podařilo kotel nadzvednout, přišla do zahrady jakási křivá bába. Jak ji Rokos uviděl, dozlobil se a povídá:

„Co tě sem čerti nesou?"

Jak však vzpomněl čerty, propadl se poklad zpět do země a na tom místě se objevil kohout. Ten zakokrhal, že ten poklad dostane až čtvrté pokolení.

/Podle vypravování 70 letého dědečka Josefa Janigy č. 147 zapsal učitel František Burša r.1940/

 

6. Jak byl Jezák lapen

Zbojník Haloda Jezák (=Šulových z č.p. 131) natropil pokojným občanům ve Strání mnoho škody. Co krav, jalovic i vepřů zmizelo za nocí z chlévů jeho přičiněním. Proto byla vypsána odměna za jeho dopadení.

Tehdy žila ve Strání jedna velmi odvážná dívka. Jmenovala se Kateřina Grebíková a pocházela z domu č.p. 149. Všeobecně se jí však říkalo Haraga. Byla tak silná, že z jejích silných svalů měli respekt i nejsilnější mládenci ve Strání. Však mnohým z nich rozdala slušný počet ran pěstí a nebo jim nahnala aspoň strach. Všichni se o ní domnívali, že svou ohromnou sílu má od nějakého kouzla.

A tato dívka si umínila, že za odměnu Jezáka polapí.

Haraga si na Jezáka počíhala na místě, kudy nejčastěji chodil. Jednou za bílého dne plížil se Jezák dolů Uhlisky mezi obilím. Myslil si, že nebyl nikým zpozorován. A přece i tam ho bystré oko Haagy zahlédlo. Jak se tak plížil v obilí, ucítil najednou prudkou ránu do zad, takže se svalil jako špalek na zem. Než se mohl z úleku vzpamatovat, již ho svíraly pevně silné paže dívky jako kleště. Mrštným pohybem mu hodila smyčku provazu a pohrozila utáhnout, bude-li se bránit. Spoutaného přivedla zahanbeného Jezáka do dědiny. Za odměnu dostala 3 zlaté.

 

7. O zabité ženě

Lopeničtí zbojníci nepohodli se kdysi o kořist se svým pomahačem ve Strání a zabili ho. Jeho ženě se však podařilo uniknout a toho se zbojníci báli. Žena jim vzkázala, aby ji dobře odškodnili. Jestliže tak učiní, že jejich jména nevyzradí. Jestliže ne, že s nimi bude zle. Zbojníci jí poslali kus slaniny. To jí však bylo málo za život manžela. Chtěla víc.Zbojníci ji navštívili a řekli jí, aby si sama k nim přišla pro odškodné. Když ji vylákali až do lesa nad Březovou, zabili ji a posadili do rozštěpu. Od té doby se tomu místu říká „U Zabité."

(Poslední zbojníci zmizeli ze Strání po velkém požáru r.1892. Tehdy měli ve stodole Ondřeje Končitíka č.p. 92 mnoho nakradených věcí. Byli však vyzrazeni, a protože nemohli všechno včas odnést, stodolu zapálili. Od tohoto požáru postupně vyhořelo půl obce.)

 

8. Bětin javor

Ve Strání žila v minulém století ještě jiná odvážná dívka. Jmenovala se Běta. Jako pasačka vyháněla denně krávy na pastvu do lesa. Také ovce pásala, a to až v javořinských lesích. Za letních nocí v lesích nocovávala. Nabrala si jídla na celý týden a domů se vracela, až jí jídlo docházelo. Její nejobyčejnější stravou byl chléb se sýrem. Na pastvě jí nic nescházelo, jen pitná voda. A to se jí stalo osudným. Když jednou pojídala chléb se sýrem, uvízlo jí sousto ve vyschlém hrdle, a tak se zadusila. Po několika dnech ji našli na jejím nejmilejším místě u javoru, jemuž se dodnes říká Bětin javor. (viz mapa)

 

Mapka katastru z Kroniky obce Strání ()

 

 

Turistická značka na místě, kde stával Bětin javor (Zlata Stolaříková)

 

(Pověsti 6.-8. sepsal podle vypravování různých lidí kronikář František Zavadil v roce 1951)

Pozn: Bětin javor je podle přípisu ministerstva školství ze dne 28.4.1946 označ. BIII/l Ochrana přírody pod č. 32 468 pokládán za památný strom MNV ve Strání. Byl skácen v roce 1952.

 

9. Čertova stěna

Na Strání bývalo zvykem, že tancechtivá mládež se scházívala k tanci do některých domů, kde měli prostornější jizbu, a tam se tančívalo při dudácké muzice. Obzvlášť mnoho mládeže se scházívalo „u Rozprávkových na Rybníčku." Tam se někdy tančilo až do rána. Rozprávkových měli velmi hezkou dceru Kaču. I když se mládencům velmi líbila a mnohým i „učarovala", přece si ji žádný z mládenců nechtěl vzít za ženu, protože se každý bál jejich černých uhrančivých očí. Tak se stalo, že Kača byla dlouho po dvacátém roce svého věku ještě stále svobodná. To ji hnětlo velice. Umínila si, že při příští tancovačce si musí některého mládence chytit za každou cenu.

Když se u Rozprávkových zase tančilo, potančil s Kačou každý mládenec jen jeden tanec, a pak si každý hleděl své vyvolené. Když to Kača viděla, dala se sama do divokého tance, a když její nevázané veselí vrcholilo, zvolala: „ Dnes půjdem tančit třebas aj s čertem a veznem si ho za muža." Nato usedla unavená na lavici a těžce oddychovala.

Po malé chvíli vkročili do jizby tři cizí mládenci. Ačkoli cizí mládenci byli na domácích tancovačkách málokdy viděni, přece jejich přítomnost nikoho nepřekvapovala. Cizinci brali jeden po druhém Kaču do tance, a tak Kača nabývala víc a více sebevědomí. Tančila teď každý tanec.

Když se přiblížila půlnoc, vzali Kaču všichni tři cizí mládenci do tance, výskali, skákali a vyhazovali Kaču vzhůru a křičeli: „ Hopsa, Kača, už si naša!"

Najednou zmizeli ze dveří i s rozdováděnou Kačou a již se v jizbě neobjevili. Mládenci i dívky při jejich náhlém odchodu zpozorovali, jak se jim ve dveřích na nohou objevila čertovská kopyta. Poděšeni zjistili, že Kaču si odvedli čerti.

( Podle vyprávění Jana Popelky č.p. 54 zapsal kronikář F. Zavadil).

 

10. O hadu Domovníčkovi

Senoseč byla v plném proudu. Mladí manželé shrabovali a obraceli seno na louce nedaleko svého domu. V kolébači upevněném na větvi stromu spalo malé děvčátko a asi dvouletý chlapec si hrál opodál. Protože měl hlad, dala mu matka talíř mléčné polévky s kroupami. Chlapeček pomalu jedl lžící polévku a matka se oddala své práci. Ale každá matka, ať dělá cokoli, třeba i spí, svým šestým smyslem stále sleduje své děti. A tak i naši maminku po chvíli zneklidnilo podivné žvatlání jejího synka:

„ Aj kúpy papaj, né enom méko!", které se několikrát opakovalo. Mladé ženě bylo divné, co slyšela, a proto se šla podívat, co se děje. Hošík seděl nad talířem se lžičkou v ruce. Před ním ležel natažen dlouhý bílý had a upíjel mléko. Asi mu chutnalo, protože i na dálku bylo slyšet, jak mlaská. Její syn, kterému se moc nelíbilo, že mu had upíjí mléko a nepapá kroupy, které ani jemu moc „nejely", za příslušného slovního doprovodu klepal zloděje lžící po hlavě. Matka, když uviděla tento výjev, vykřikla a ze strachu o synka omdlela. Hlasem své manželky přivolaný otec již uviděl jen něco bílého mizet v trávě směrem k chalupě.

Vzkřísil ženu, prohlédl syna, ale tomu nic nebylo, nikde žádné stopy po uštknutí. Bílého hada pak už nikdy neviděli. Vedle prahu před dveřmi do domu si sice povšimli díry do země, ale neměli odvahu ji zkoumat.

( Podle vlastivědného časopisu Slovácka - „ Malovaný kraj, ročník XXX - 1994 zpracoval Jiří Žardecký v knize: „ Slovácké pověsti" - Arca JiMfa 1998)